Jak se spěchá ve Spěchu?

 Simona Spěchalová byla docela klidná žena. Ač její jméno říkalo něco jiného, skoro nikdy neměla na spěch. Tentokrát ale ano. Na cestě ke Spěchalům byl totiž pan tchán-starý pan Spěchal. Mrzutý osamělý člověk, který byl sice v důchodu, ale pořád měl naspěch. V supermarketu předjížděl teenagery jen proto, aby mohl doma koukat na svůj oblíbený pořad. Vlastně nikdy nic nestíhal a všechno mu bylo proti srsti. Večeře byla uvařená pozdě, televize má zase zpoždění, reklamy ho jen zdržovaly...samozřejmě. Jediné, na co si dokázal počkat byl mrkvový koláč jeho snachy Simony. Miloval ho a díky němu si docela oblíbil i ji samotnou. Když měl talíř plný oranžové pochoutky nespěchal nikam, ani na televizi, ani na autobus, do obchodu taky ne. Dokonce se smířil s tím, že se koláč peče dlouho.

            Simona Spěchalová byla celá šťastná, že našla na cholerického tchána nějakou zbraň. Měnil se v milého a přívětivého staříka jakmile ucítil vůni mrkve. Tentokrát ale bylo namále. Simona měla včera na spěch a na mrkev při nákupu zcela zapomněla. Tchán měl přijet už za několik minut a tohle byl docela nouzový stav. Simona nechápala, jak se to mohlo stát.

             Ve spěchu naházela do tašky mobil a klíče a vyběhla z domu. Auto nešlo rychle nastartovat a poblíž byl jediný obchod-Spěch. Vystoupila a rozeběhla se tam. Nikdy se jí tam nechtělo. Spěch neměla ráda. Jediného Spěcha, kterého milovala byl její manžel. Při vstupu do supermarketu se třásla po celém těle. Stres jí nedělal dobře a ona si uvědomovala, že vevnitř lidé pobíhají sem a tam, protože jisto jistě spěchají.

             Velký oranžový nápis Spěch těžce seděl na budově supermarketu. Simoně to připomnělo potřebnou mrkev a proto se zhluboka nadechla a vešla dovnitř. Byl to prostě stav nouze. A jaké to tam bylo? Přesně takové, jak si to paní Spěchalová představovala. Pokladní tu byli zpocené a strhané ze spěšného vybalování zboží a divokého markování na kase. Mladá brigádnice vykládala balíky limonád na paletu. Ve spěchu je házela jeden přes druhý a tvářila se ustaraně. Určitě už myslela na další práci, kterou musí běžet udělat. Balíky padaly na zem, ale jí to nevadilo. Jedna limonáda se dokonce rozlila po zemi, jenže dívka už byla jinde. Hbitě vybalovala mrkev na připravený pult. MRKEV! Simona zbystřela a rozběhla se k mrkvi. Uvědomovala si, že jedná spěšně jako všichni tady, ale jak se má člověk jinak chovat když je v jednom velkém Spěchu? Popadla velký pytlík balené mrkve a vydala se k pokladnám. Po cestě do ní vrazilo několik lidí, ale ti si ani neudělali chvilku na to, aby se Simoně omluvili.

         Simona už se blížila k pokladnímu pásu, když ji širokým obloukem objela objemná dáma v letech. Spěchala. Předběhla ji a teď se bezostyšně tlačila k pásu. A to už se Simona opravdu naštvala. Přidala do kroku a staré paní poklepala na rameno: "Mám jen tu mrkev, můžu před vás?" "Ne," vyštěkla důchodkyně a vycenila na Simonu svou sněhobílou protézu. "Já taky spěchám," zachrchlala ještě a vjela do uličky mezi regálem a pokladnou. Simona se nedala: "Vy jste mě ale předběhla." S těmi slovy se vsoukala do úzké mezery a podala mrkev paní pokladní. Jak už to tak ale v obchodech bývá, pokladní jsou jediní lidé, kteří nemají naspěch. Brýlatá slečna si mrkev chvilku prohlížela, zřejmě hledala kód, a pak s pytlíkem líně přejela po snímači před sebou.

       "Je to padesát korun," prohlásila vítězoslavně a pro Simonu také bylo velkým vysvobozením, že se konečně vymáčknula. Ze zadu do ní stále nabourávala stařena s kyselým výrazem v obličeji. A pak se Simoně rozbušilo srdce: Neměla peníze! Peněženka ležela doma na stole. Co teď?

     "Já se hrozně omlouvám, ale zapomněla jsem si peněženku. Nemohla bych vám tady zatím nechat tohle, než si dojdu pro peníze? Já tu mrkev totiž nutně potřebuji." Bohužel. V supermarketu si věci na zástavu rozhodně nenechávají, a proto byla Simoně mrkev rázně odebrána. Ale ona smlouvala a prosila, až se dostavilo slitování. Ne od pokladní, nýbrž od staré dámy za ní. No, nebyl to asi soucit, ale spíš spěch, co donutilo důchodkyni zaplatit cizí nákup. Věděla, že tak se to nejrychleji vyřeší a ona tak bude moci odejít domů k televizi. Všechny strany tak budou spokojené.

                                                Simona tomu nemohla uvěřit. Poděkovala a dojatě pozvala paní ke Spěchalům na večeři. Nadiktovala adresu a rozběhla se domů. Už ani nevnímala, jak za ní stařena volá: "Nepřijdu. Nemám totiž čas."

      Koláč už se pekl, když dorazil starý pán Spěchal. "Ahoj Simonko, tak co můj koláč? Peče se?" "Jistě," usmála se Simona a v duchu si oddechla, že všechno stihla. Jen vůně mrkve donutila starce k takové dobré náladě.

          Večer proběhl celkově v pořádku. Mrkvový koláč se vydařil a pan manžel i pan tchán se olizovali až za ušima. Simona byla šťastná. Až do chvíle, kdy se ozval zvonek. Věděla, že Spěchal starší nesnáší vyrušování z rodinného kruhu, protože ho to zdržuje...samozřejmě.

            Důchodkyně ze Spěchu opravdu přišla na večeři. Asi si rozmyslela to, co předtím říkala až na poslední chvíli, protože prameny vlasů jí neposlušně tančily kolem hlavy. Bylo naprosto zřejmé, že se připravovala ve spěchu.

       Tchán už začínal pěnit, když se Simona s paní, která pořád někam spěchala, objevila v kuchyni. "Dobrý večer," pozdravili muži sborově a stařenka odpověděla. "Mám ale naspěch, a proto se dlouho nezdržím," oznamovala hned po příchodu.  "Samozřejmě, samozřejmě," pokyvoval tchán uznale hlavou a dojídal zbytky koláče.

         A co z toho bylo? Když důchodkyně Marcela Nestíhalová odspěchala, šel jí důchodce Jindřich Spěchal doprovodit, i když sám velmi spěchal. Po cestě se zastavili ve spěchu ve Spěchu, protože si Marcela zapomněla něco ve spěchu koupit.

     Po společně stráveném večeru si ruku v ruce odspěchali k paní Nestíhalové a tam v pohodlných houpacích křeslech, která se houpala moc pomalu, sledovali telenovely. Byli samozřejmě zdržováni reklamami, protože už spěchali spát, aby ráno nezaspali a přišli včas do Spěchu, než bude vyprodáno všechno akční zboží. A tak už je z paní Nestíhalové dávno paní Spěchalová a ona i pan tchán už několik let spěchají životem zásadně spolu...